Tajemství trpělivosti: Jak naučit dítě čekat bez stresu

Existují chvíle v každodenním životě rodiče, kdy si najednou uvědomíte: trpělivost není samozřejmost, ale skutečná životní výzva. Třeba když dítěti řeknete „Hned přijdu“ a ono se na vás podívá, jako byste právě oznámili třítýdenní cestu kolem světa.

Dříve pro mě čekání nebylo velkým tématem. U pokladny v obchodě jsem zírala do telefonu, v kavárně uvolněně klábosila a v zácpě poslouchala hudbu. Dnes vím: s dítětem dostává slovo „okamžitě“ úplně nový význam. Trpělivost se stává něčím, co se musíme naučit oba – já i moje dítě.

Mezitím jsme ušli pořádný kus cesty. Není to dokonalé, ale rozhodně uvolněnější. A objevila jsem několik věcí, které u nás opravdu fungují. Bez nátlaku, bez přísných pravidel, zato s velkou dávkou všedního dne, trochou humoru a spoustou porozumění.

Proč je čekání pro děti opravdu těžké

Děti žijí kompletně v přítomném okamžiku. Pro ně se počítá teď, ne „za chvilku“, ne „za pět minut“ a už vůbec ne „až to dodělám“. Čas je něco abstraktního a téměř nehmatatelného. Když tedy řeknu „počkej chvilku“, připadá to mému dítěti spíš jako „neurčitá věčnost“.

Pomohlo mi přestat to vnímat jako vzdor nebo úmysl. Trpělivost není otázka charakteru, ale vývojový krok. Děti se musí nejdřív naučit vydržet impulzy, odložit potřeby a důvěřovat, že jejich chvíle skutečně přijde. To je docela hodně požadované. Zvlášť když vám jsou teprve čtyři roky a život by v zásadě měl probíhat právě teď.

Můj nejdůležitější trik: Udělat čekání viditelným

Co u nás znamenalo obrovský rozdíl, bylo znázornit čas. Místo neurčitého „hned“ formuluji konkrétně: „Až bude velká ručička nahoře, budu u tebe“ nebo „Ještě jednou písnička při čištění zubů a pak jdeme.“

Někdy také klasicky nastavím kuchyňský časovač. To tiché tikání působí téměř magicky, protože ukazuje: něco se děje. Čas běží. Konec opravdu přijde.

Od té doby je výrazně méně diskuzí. Ne proto, že by moje dítě najednou milovalo čekání, ale protože chápe, kdy to skončí. Předvídatelný konec se prostě cítí bezpečněji.

Vědomě trénovat malé chvíle čekání

Trpělivost nevzniká velkými řečmi, ale v úplně běžném každodenním životě. Proto záměrně vytvářím malé situace, kdy musí dítě krátce počkat. Ale v únosném rámci.

Například řeknu: „Poslouchám tě hned, jen si ještě rychle umyju ruce“ nebo „Jsi na řadě, až napočítám do deseti.“ Důležité je, že pak jsem skutečně přítomná. Když slíbím „hned“, musí to „hned“ také nastat.

Začátek byl samozřejmě těžký. Protestovalo se, diskutovalo a dělalo drama. Ale časem se něco změnilo. Moje dítě zažívá, že maminka myslí, co říká. A že také skutečně přijde. Tuhle spolehlivost děti potřebují.

Frustrace patří k věci

Samozřejmě to nevypadá vždycky harmonicky. Jsou dny, kdy je čekání prostě nesnesitelné. Pak se dupá, nadává nebo pláče. A upřímně: někdy bych se nejraději přidala.

V takových okamžicích se nesnažím pocity vysvětlit pryč. Místo toho k dítěti přistupuji a beru jeho emoce vážně. „Vím, že je to těžké. Čekání je opravdu otravné.“ A to přece i stimuluje. Nikdo nečeká rád.

Ale právě v tomhle vydržení tkví něco důležitého. Děti si všimnou, že ten pocit je nepříjemný, ale že také pomíjí.

Nepohodlná část: Být vzorem

Jak ráda bych to měla jinak, ale naše děti si všechno opisují. Když u semaforu netrpělivě bubnuji na volant nebo nervózně zírám do telefonu, je poselství docela jasné: Maminka taky neumí čekat.

Proto trénuji i sama sebe. Vědomě se nadechnu, nechám dítě domluvit a snažím se klidněji přijímat malá zpoždění. Někdy se to i pro mě cítí nepříjemně, ale když to chování po svém dítěti požaduji, musím to sama předvádět.

Trpělivost roste pomalu (a to je v pořádku)

Moje dítě je ještě daleko od meditativního hlubokého uvolnění. A já taky. Jsou dobré dny, kdy čekání klapne téměř samozřejmě. A pak jsou ty druhé dny, kdy „teď“ nebo „hned“ je zase oblíbené slovo.

Trpělivost nevzniká pod tlakem, ale důvěrou, opakováním a mnoha malými všedními situacemi, v nichž děti zažívají, že nemusí dostávat všechno okamžitě, ale přesto se můžou cítit v bezpečí.

Možná je to nakonec můj největší rodičovský tip: trpělivost není cíl, který se odškrtne. Je to společná cesta s malými kroky a upřímnými pocity. A občas s kuchyňským časovačem, který nám oběma připomíná, že pět minut není vůbec tak dlouho.

Author

  • Mládí a sport: Narodila se v roce 1988 v Praze. Od dětství se věnovala sportovní gymnastice, ve které se stala mistryní České republiky i Norska.

    Studium a Norsko: Vystudovala politologii na Filozofické fakultě UK. V roce 2011 se přestěhovala do Osla za svým tehdejším přítelem (nyní manželem) Johnem Erikem. V Norsku vystudovala magisterský obor zaměřený na kulturu a životní prostředí.

    Blogerská kariéra: Její blog TerezaInOslo se stal fenoménem. Psala o životě v Norsku, o hledání štěstí v maličkostech a o návratu do Česka. V letech 2014 a 2015 vyhrála prestižní ocenění Czech Blog Awards v kategorii Life.

    Současnost: Dnes je Tereza úspěšnou podnikatelkou (spoluzaložila agenturu Elite Bloggers a značku Salted), autorkou bestselleru Šlehačková oblaka a populární podcasterkou (podcast V oblacích a Linka s Kovym). Žije v Praze a je matkou dvou synů.

Scroll to Top