Ironie je pro mnoho dospělých naprosto běžnou součástí každodenního života. V napjatých a nepříjemných okamžicích působí vtipně, ulevuje napětí a občas dokonce vyjadřuje náklonnost. V oblasti výchovy dětí ale ironie rozhodně není neškodným nástrojem. A to hned z několika důvodů.
Od kterého věku děti ironii vůbec chápou?
Je to prostý fakt: děti mladší šesti let obvykle ironii (spolehlivě) nerozumí. Výroky prostě berou doslovně, tak jak je slyší.
Přibližně v období základní školy si začínají rozvíjet schopnost rozlišovat mezi tónem hlasu, kontextem a skutečným významem sdělení. Ale i tehdy platí jasné pravidlo: čím mladší dítě, tím nejistější interpretace.
Malé děti přemýšlejí velmi přímočaře a konkrétně. Ironie je pro ně nesmírně náročná a může vést k vážným problémům s porozuměním. Když tedy například pětiletému dítěti řeknete: „To se ti povedlo naprosto fantasticky,“ je velmi pravděpodobné, že tomu bude skutečně věřit. Nebo, což je ještě horší, vycítí kritiku, ale nebude schopné ji správně zařadit.
Proč vůbec používáme ironii
Ironie je ventil, a to i pro rodiče. Když musíte po desáté opakovat totéž, abyste dítě připomněli úkoly nebo čištění zubů, ironická poznámka vám vyklouzne z úst mnohem snadněji než další věcné upozornění. A navíc se to cítí lépe než zvyšovat hlas. Ironie totiž dokáže leccos:
- Uvolnit napětí
- Vytvořit blízkost
- Projevit humor
- Zmírnit konflikty
Mezi dospělými to funguje skvěle, protože dokážeme rozlišovat mezi tím, co je řečeno, a tím, co je myšleno. Děti to ale neumí automaticky. A to může představovat vážný problém.
Co může ironie udělat se sebehodnocením
Děti si budují svůj obraz sama prostřednictvím zrcadlení. To, co jim říkáme, se stává jejich vnitřním hlasem. Máme tedy v rukou možnost podpořit naše dítě na cestě k sebevědomému člověku. A pokud nedáváme pozor, můžeme nevědomky přispět k tomu, že mu právě sebevědomí bude chybět.
Ironická kritika je přitom obzvlášť záludná, protože je:
- nepřímá
- emocionálně nabitá
- těžko uchopitelná
Dítě velmi dobře cítí, že něco není v pořádku, ale nedokáže pochopit, co přesně to je. A to může vést k velké nejistotě. A nejistota je prostě největší nepřítel sebevědomí.
Pokud tedy sledujete cíl vychovat sebevědomého, odважného a empatického člověka, měli byste věnovat větší pozornost svému způsobu vyjadřování.
Kdy ironie opravdu škodí
I když už dítě koncept ironie pochopilo a dokonce ji samo používá, může způsobovat závažné škody. A to zejména tehdy, když je:
- pravidelně používána jako skrytá kritika
- ve stresových momentech znějící hanlivě
- má demonstrovat moc
- vyslovena před jinými dětmi nebo dospělými
Věty typu „Jasně, ty jsi přece absolutní eso v matice“ se mohou vrýt hluboko do paměti. Ne proto, že by dítě ironii a vtip za ní nechápalo, ale protože od svých rodičů v prvé řadě očekává loajalitu. A jasnost. Ironie v takové chvíli působí jako posměch, což zraňuje, i když to vůbec posměšně myšleno není.
Kdy může ironie působit pozitivně
Aby ironie mohla rozvinout své pozitivní vlastnosti – tedy uvolnit napětí, vytvořit blízkost, projevit humor a zmírnit konflikty – potřebuje splnit určité podmínky.
1. Dítě musí být dostatečně staré
Už v osmi nebo devíti letech jsou děti schopné ironii rozpoznat a porozumět jí. A to je také věk, kdy samy začínají vědomě používat ironii.
2. Vztah musí být stabilní
Ironie může působit pozitivně jen tehdy, pokud je vztah mezi stranami, které ji používají, stabilní. Pokud se vaše dítě cítí od vás v zásadě přijímané, dokáže vaše ironické poznámky lépe zařadit do kontextu.
3. Nikdy ironie na úkor dítěte
Kdo mluví ironicky o sobě samém (sebeironě), posiluje blízkost s dítětem. Když je ale ironie namířená proti dítěti a působí posměšně nebo povýšeně, může oslabit váš vztah i důvěru dítěte ve vás.
Je ironie pedagogicky smysluplná?
Výchova dětí je vždy individuální, stejně jako jsou individuální lidé. Přesto platí, že jasná, přímá a upřímná komunikace s dítětem převyšuje ironii. Děti velmi těží z toho, když jsou výroky jednoznačné, když je zpětná vazba konstruktivní a když je s nimi mluveno s respektem a přímo.
Jak to formuloval jazykovědec Paul Watzlawick: „Nemůžeme nekomunikovat.“ I ironie tedy sděluje určité poselství a je jakýmsi vyjádřením vztahu. Otázka jen zní, jakého?
Kdo chce, aby dítě převzalo odpovědnost, měl by mluvit jasnými větami. Výrazné „Rozčiluje mě, že jsi neuklidil své věci“ funguje tisíckrát lépe než „Páni, tady to vypadá jako ve skladu“.
Ironie nás možná chrání před tím, abychom nevybuchli a trochu lépe zvládali nervy. Naše dítě ale nechráníme.
My rodiče se musíme chytit za nos a přiznat si, že ironičtí se stáváme, když jsme unavení nebo podrážděni, nebo možná proto, že jsme tak byli vychováváni sami. Koneckonců ironie je naučené chování. Ale často zůstává prostě skrytou kritikou.
